Co se mi líbí a co ne
Líbí se mi choďáci, jejich vzhled i povaha. Když na klubových akcích lítá spolu smečka navzájem se neznajících psů dělících se o balonky a mezi nimi děti různého věku, aniž by se ozvalo zavrčení. Líbí se mi lidi od choďáků. Stejní pohodáři jako jejich psi.
Nelíbí se mi, když chovatelé uvažují stylem: Hele, šampion, hurá na něj! Spousta hezkých a zajímavých psů zůstane "ležet ladem" proto, že se zdají být méně atraktivní a štěňata po nich se prodávají s větší námahou než po šampionovi. Jak se tímto způsobem chovu "na tutovku" zužuje krevní základna, o tom ani nemluvím.
Další věc jsou kohoutkové výšky. Psiska přerůstají, v chovu jsou i psi, kteří mají 58 cm, což už je výška německého ovčáka! Když jsem byla na svodu a moje odchovy standardní výšky tam vypadaly jako liliputi, bylo to vážně dost divné. Ovšem slibuji, že nepodlehnu a "nukleární hovádka" chovat nebudu!
A teď oko. Tmavě hnědé oko aby jeden s lucernou pohledal! Všichni se soustředili na krátké ucho, což se podařilo, ale oči nám mezitím odešly kamsi... Možná i se svými nositeli, ležícími ladem... Přitom ucho se dědí recesivně, kdežto tmavé oko dominantně, takže udržet ho v chovu je větší fuška. Navíc potvůrka evoluce se ke světlému oku stále vrací, protože prý za šera lépe vidí. Což je psovi na gauči houby platné.
Závěrem zdravím Lucku Majerovou a znovu díky za ty fotky!